Instantní krása

Spoustu slečen se skrývá za falešný pojem sebelásky bez toho, aby si uvědomovaly, co to vlastně znamená. Protože si můžete tisíckrát namlouvat, že se milujete, ale ani po stotisící to nebude pravda. Naopak.
Dnešní doba se na mladých lidech podepisuje v podobě traumat a pocitu méněcennosti. Ano nemusíte bojovat o holý život nebo se vypořádávat s přírodními katastrofy, ale právě proto máme čas na to věnovat se vyšším příčkám Maslowa pyramidy potřeb a zaobírat se sami sebou. A v tu dobu vzniká dilema.

Máme pocit, že nejsme tak úspěšný jako naší idolové a snažíme se jim vyrovnat. Vyrovnávat se falešné iluzi o dokonalosti je stejně prospěšné jako bojovat za mír.
To je důvod, proč v dnešní době narůstá počet sebevražd, depresí, sebepoškozování a v neposlední řade poruch přijmu potravy. Dnešní mládež se upne na jeden bod jejich života, který není přesně takový, jaký ho chtějí. Nesnášejí se za to a s netrpělivostí pro mladé typickou proti nedokonalosti bojují všemi možnými prostředky.
Ničí svá těla a nevšímají si toho. Mají přece vznešenější cíl. Snaha se mění v úzkostnou potřebu a její nenaplnění pramení v depresi. Ne tu obyčejnou “depku” kterou si projde čas od času každý, ale opravdovou klinickou depresí.

Proti pocitům beznaděje neumějí bojovat a rodiče jim jejich problémy nevěří, nebo jim nedávají příslušnou váhu. Pro ně jsou jejich děti prostě dokonalé. Jenže to, jak svou krásu vnímá slečna s poruchou přijmu potravy a to, jak opravdu jsou dva rozdílné, neslučitelné pohledy.
Ideál je ale stejně vzdálený při váze 40 kil jako při 60. Zkrátka je nedosažitelný. Úplná dokonalost je nedosažitelná. Neexistuje. Můžeme být krásní, ale ne dokonalý. A to je ta pravá sebeláska. Není v podobě hastagu pod fotkou na instagramu, ale z vnitřního pocitu sebejistoty.
Možná bychom čas od času měli věnovat méně pozornost tomu, jestli jsme pěkní a věnovat se jiným vlastnostem.